Jeden ze dvou přístupů k vytěžování ↗korpusů, vymezuje se v opozici ke ↗corpus-based výzkumu (korpusem ověřovanému výzkumu). Východiskem v c.d.v. (stejně jako v jakýchkoli jiných přístupech) je na introspekci založená hypotéza. C.d.v. ovšem při jejím ověřování uplatňuje indukci radikálněji než corpus-based výzkum a spíše než o omezení rozsahu platnosti hypotézy pouze na ty případy, které jsou s ní v souladu, se snaží o její reformulování, které by bylo deskriptivně přiměřené pro všechny jevy, jichž se daný výzkumný problém týká. Rozdíl mezi corpus-based výzkumem a c.d.v. tak spočívá především v míře vlivu, který je badatel ochoten při formulování hypotézy přenechat samotným jaz. datům (na úkor své intuice, získané znalosti o jaz. a introspekci). C.d.v. tak badatele zavazuje k vytváření konzistentních hypotéz o datech jako celku (korpus v tomto přístupu tedy nevystupuje pouze jako soubor dokladů, které by měly podpořit introspekci, ale jako východisko pro reformulování či doformulování hypotézy). Nejtypičtějším příkladem c.d.v. jsou jakékoli druhy syntagmatických ustálených spojení (↗kolokace, lexical bundles apod.), jejichž existence je patrná až při zkoumání rozsáhlého vzorku dat.